Sbírka na pomoc srílanské rodině. Heslo: SANKA
Vlastně to vše začalo tím, že jsem byla v listopadu 2018 na Srí Lance.  Tam jsem poznala Janičku z Plzně, která nás pozvala na tuto cestu a jejíž zkušenosti z mnoha pobytů v této destinaci byly pro nás velkým přínosem.
Tam jsem také prožila kulturní šok.
Z toho, jak mnoho lidí tam živoří a bojuje o každodenní přežití. Díky Janičce jsme se tak trochu infiltrovali mezi místní a poznávali jejich způsob života. A kolikrát to nebylo moc veselé. Během té naší cesty jsme se více poznávali s těmi, co nás občas doprovázeli. A jeden z nich, mladý muž, kterého oslovují Sanka, budhista z Beruwaly, ten byl tak vyzáblý, že jsem se Janičky začala vyptávat jak žije, proč je kost a kůže, co jeho rodina a tak. Dozvěděla jsem se, že pochází z velmi chudé rodiny a mnoho dalších informací, které nakonec po dvouměsíčním zvažování zda ano či ne, rozhodly o tom, že se pokusím pro něj a jeho rodinu udělat sbírku.
Pomohl mi k tomu i velmi silný sen, kde jsem viděla, že se poskládalo 63000,-kč.
Napsala jsem tedy příběh Sanky na své stránky.
Zde je : Sanka pomůžeme?
Později jsem začala během dvou měsíců oslovovat své přátele a kamarády s prosbou o pomoc. Bylo to zajímavé tím, že mnozí měli různé názory na sbírku. Od vyloženě plusových do vyloženě mínusových. S naprostým respektem k těm, co to měli jinak než já. I jsem se styděla, když jsem zjistila, kolik lidí je dobročinně aktivních a já poslala peníze jen jednou na vyplavené Troubky. Navíc jsem se mohla znovu potkat s lidmi, kteří byli mému srdci blízcí, ale už dlouho jsme se neviděli.
Z tohoto důvodu i pro mě měla sbírka velkou přidanou hodnotu. Další přidaná hodnota byla i moje zkušenost, jestli si udržím víru a silný záměr, aby se sbírka naplnila.
( Moje poznání : jde to-když něco opravdu chcete a není to nikomu na úkor, může se to stát. )
Nakonec jsem byla velmi dojatá, vnitřně bohatá a velmi vděčná za své přátele, za možnost něco společně vykonat.
Mnoho vás přispělo, celkem 57 ! a nasbíraná částka byla 63794,- Tak jako ta vize, stal se zázrak.
Měla jsem v plánu znova letět na Srí Lanku, teď už pracovně v březnu 2019, proto sbírka probíhala jen v lednu a únoru. Koruny jsem tedy vyzvedla ze svého účtu a poslala je přes poštu na Westernunion do Beruwaly. Zajímavé je, že do 60000,- je poplatek 680,- a za 60001,- už 1900,-. Poslala jsem tedy šedesát tisíc a zbytek vzala sebou eura.
A letělo se.
Připlatily jsme si s Jaruškou (s mou dlouholetou kamarádkou) 10 kilo k zavazadlům navíc, protože jsme obě nakoupily mnoho dárků pro tu rodinu i pro děti. Také někteří nám i krásné dárky pro ně nosili, až jsem se obávala, že se nevejdu do váhového limitu. Nakonec můj kufr měl 29.5 kg a Jarušky 29.8 kg. Let byl fajn, po 14 hodinách v letadle nebo na letištích a po hodině cesty autem z letiště Bandaraike jsme byly na místě.
V Beruwale jsme se ubytovaly v hotelu a setkali se se Sankou. Předali jsme mu dárky pro něj. Salámy, čokolády, kafe, sušené mléko, trička, starší mobil, starší počítač s mnoha nahranými filmy, sluneční brýle.
Sanka měl Vánoce jako nikdy
Druhý den, kdy už byly ostatní dovezené dárky roztříděné , komu co z rodiny a co dětem, jsme naplnily několik tašek a čekaly na možnost dárky předat. Jenže Sanka, místo aby si dárky ráno odnesl, pozval nás k nim domů na večeři.
Ten den jsem chodila po Beruwale a zjišťovala ceny lodí a motorů. Viděla jsem krásnou novou loď i s motorem za 4000 euro. My jsme měly k dispozici cca 2500,- Tu loď vlastnil Srílančan, co měl německou manželku a ona tu loď koupila. Vlastně skoro každý hotel vlastnila dvojice - jeden místní, jeden cizinec. Místní měl pozemek, cizinec vystavěl hotel . Mistní se o hotel staral a cizinec měl příjmy z pronájmu. Pro ně, pro všechny Srílančany jsme my bílí bohatí, protože tam můžeme jezdit a i proto, že bílí zde hodně investovali i darovali např. při tsunami. Vlastně jsem mohla očekávat, jak to bude probíhat dále.
Šly jsme tedy na večeři.
Ve spleti uliček jsme se za chvíli přestaly orientovat. Najednou taková myší díra mezi dvěma vysokými zdmi a tam to bylo. V pididomečku, se společným udusaným dvorkem s jinými pididomečky, bydlí Sanka, oba jeho rodiče, hodně nemocná babička 96let a Sankova sestra se dvěma dětmi. Ta si vzala námořníka, co je tři měsíce na lodi a pak 5 dní doma.
Přišla se na nás podívat i druhá Sankova sestra, také se dvěma dětmi a mnoho dětí ze sousedství. Z toho, jak se na náš dívaly, připadala jsem si pro ně jak mimozemšťan. Předali jsme dárky a byly jsme usazeny ke stolu. Jen my dvě. Na stole byla rýže, nějaká kari omáčka s pár kousky ryby, nějaká pálivá rozvařená čočka a salát. Ukazovali nám, jak se jí rukou, tak jsme to zkusily. Všichni stáli kolem nás a dívali se jak jíme. Tak jsem to vnímala tak hezky a přátelsky, všichni se usmívali.
 Jenže večeře skončila a když jsme s Jaruškou šly zpět do hotelu, tak mi povídá, zdali jsem zaregistrovala, co říkala maminka. Neumím dobře anglicky, takže nezaregistrovala. Maminka, která to tam zřejmě řídí, povídala, že se o nás postará, že tam můžeme chodit každý den na večeři, ale že až se vrátíme domů, můžeme popřemýšlet, jak by jsme jim mohly pomoci.
No, nečekala jsem, že si takto řeknou o pomoc. Maminka je taktik.
Druhý den jsme opět šli na večeři, ale už jsme sebou nesly darovací dopis se seznamem přispěvatelů.
 Večeře byla opět rýže a nějaká uvařená zelenina a neznámé luštěniny. Bylo to dobrý, jako včera. Po večeři jsme ukazovaly dětem jak se hraje pexeso (dostaly jich několik dárkem) a hráli jsme všichni. Kdo dal dvě pexesa k sobě, ten dostal bonbon a ostatní hlasitě fandili.
Překvapilo mě u dětí, jak si navzájem pomáhaly a ukazovaly pexeso do páru druhému, i když ho mohly mít oni a bonbon k tomu. Že se radovaly, když se radoval někdo jiný.
Později nám ukázali i 96 letou babičku, takový věchýtek, ležela tam na zemi, protože zem byla chladnější, tichounce naříkala a my viděly, jak má jednu nohu místy obnaženou a je vidět kosti. Ale úplně čisté rány. Přestože byla ležící , nebyl tam žádný zápach moči. Klobouk dolů v tom horku. Při další návštěvě jsem přinesla brufen a babička se prý několik nocí vyspala bez bolestí. Je to země s velikou tradicí léčení s arjuvédou a prý tam nemají léky na bolest. To jsem ale trochu odbočila.
rávě nastal ten správný a slavnostní okamžik. Požádaly jsme je , aby si sedli k sobě, že pro ně máme překvapení. Oni se sesedli a já jim dala ten dopis. Tolik jsem se těšila. Celé jsem to natáčela na video, ale jak jsem byla nervozní, nepřepnula jsem to v mobilu a celou dobu jsem držela jen foťák až mě ruka bolela.
  Ale, co se dělo. Sanka dopis otevřel, nerozuměl tomu, tak předal dopis dál. Všichni si ho prohlíželi, byli zaražení. Jaruška vysvětlovala , nikdo z nich tomu nerozuměl. Když dali dopis přečíst desetiletému chlapci, co se ve škole učí angličtinu, tak jsem věděla, že efekt překvapení nebude.
Nakonec zavolali nějakého bratrance, ten tomu rozuměl, chvíli se s nimi bavil a pak nám řekl, že je to na loď málo, jestli nemůžeme ještě něco přidat. Tohle ale už neustála Jaruška a povídá jim, že jsou tak velká rodina, tak ať se podílejí také. Můžou se na zbytek složit nebo si půjčit ….Že nemůžou do nás očekávat , že jim dáme co potřebují, ale to, co můžeme. Nakonec jsem tomu dala korunu tím, že jsem řekla, že jim peníze nedám, ale až si něco vyberou, půjdu to s nima koupit.
Co vám mám povídat, představovala jsem si ledasco, ale tohle ne. Bylo mi smutno, až naštvano , měla jsem pocit , že jsem jak oslíčku otřes se a přitom jsem myslela na vás. Jak je to všechno trochu jinak, než jsem si myslela, než jsem vám řekla. Oni si předtím o pomoc neříkali a teď ji naprosto samozřejmě očekávali. Tak jsem si říkala, kde to vlastně jsme.
Tu noc jsem moc nespala, stále se mi to honilo hlavou. Ráno přišla sms, že tedy pojedeme společně do Nekomba, do bazaru lodí hned druhý den. Nekombo je 100 km daleko. Bylo mi jasné, že cestu všem budu platit já a už vůbec jsem nechtěla čelit možnosti dalšího se dohadování o ceně.
Rozhodla jsem se, že končím. Že vyzvednu rupie z banky a večer jim je dám. Ať udělají, co považují za dobré. Ta rodina je opravdu chudá. Má jedno společné staré kolo. Přes to všechno, věřím, že jim ty peníze pomůžou k lepšímu životu.
Tak jsme šly s Jaruškou na další večeři. Ani vám nebudu povídat, jak moc se nám tam nechtělo. Přijdeme tam, všichni se usmívají, objímají nás, obě jsme dostaly dárek- sarong a k večeři jsou langusty.
Teď jsme zase zaražené my, co to má znamenat ?? Včera místo: děkujeme, řekli že je to málo a dnes málem slavobrány a jedno z nejdražších jídel na Srí Lance…
 No, a ono jim to teprve došlo. Tolik rupii pohromadě neviděli celý život, tak je to zaskočilo. Děkovali nám, máme poděkovat vám…bylo vidět, že včerejší napětí je pryč, zářily jim oči. Že se spolu všichni radí, co by si mohli za tu sumu koupit a že mi dají vědět. Tak jsem vyndala z kabelky obálku s 640000 rupiemi a dala jsem ji Sankovi . Ten se ani nepodíval a dal obálku mamince.
Řekla jsem, že budu ráda za foto toho, co si koupí, abych vám to mohla ukázat. Ale že už je to jejich věc. Jeden můj moudrý kamarád mi před odjezdem řekl. Ta sbírka je jako kámen hozený do vody. Musila jsi vydat úsilí ten kámen najít, zvednout a hodit . Ale jakmile jsi ho hodila, už není tvoje věc, co se s ním děje pod vodou. To už je jeho cesta…Myslela jsem v tu chvíli na toho kamaráda.
A běžely dny dál a Sanka začínal posílat fotky tuktuků z autobazaru až jednou povídá, že má vozítko vybrané. Říkám mu, aby ho nešel kupovat sám, aby si vzal sebou někoho, kdo tomu rozumí. Nakonec jsme jeli s ním. Maminka mi vrátila obálku s penězi a přidala Sankovu knížku, kde mu dokázala za celý jeho život naspořit 15000 rupií. Bylo ji od rána špatně. Usoudila jsem, že se bojí..že je to pro ni velká změna.
Tuktuk byl opravdu pěkný i když šest let starý, krásně červený a jasná podobnost s pražskou značkou.
 Tak jsme ho s Jaruškou prozkoumaly ,kde se dalo. Ona má syna závodníka, tak zná dobrý zvuk motoru. Dívaly jsme se na pneu, kastli, řízení co šlo. To tam ještě neviděli, aby jim dvě evropanky takhle lustrovaly autíčko.
A došlo na placení. Syčáci. Nabídli leasing, a podstatně snížili akontaci a k tomu úrok 23%.
Sankovi chybělo 260000, a zaplatit měl kolem 480000 . Nelíbilo se nám to a společně s Jaruškou jsme se do nich pustily. Kalkulačka, tužka, papír a počítalo se. Nakonec zavolali i bankéře, ten se s námi dost potil ale nakonec to dopadlo tak, že úrok je 15% a leasing na tři roky bude 9000,-rupií měsíčně. Teď jsem měla vyndat obálku s penězi a dát ji bankéři. To jsem se zase začala potit já, protože jsem měla obavy, zda tam jsou všechny peníze, co jsme jim dali. Protože by jsme se s bankéřem dohadovaly o ničem. Ale byly tam. Uf. Maminka je udržela. Sankovi ručil bratranec . Je hotovo. Teď už je na nich, jak se budou snažit.
  Ještě jedeme do templu, kupují se obětiny- květiny a ovoce pro požehnání vozítka…
  Vypadá to, že mise je splněna.
 Jenže druhý den zjištuji, že Sanka vůbec neví co je to leasing, myslí si, že to zaplatí rybařením.. Tak s ním sedím půl dne na pláži, opět tužku a papír. Kolik musí vydělat, aby měl na leasing, na živobytí, na rezervu …. a Sanka stárne a stárne. Nakonec rozumí a děkuje za školení…
To, že Sanka nemá řidičák a ani doma nenašel jediný šroub, kterým by přišrouboval uvolněnou sedačku tuktuka….vlastně to nikdy nepotřeboval už mě snad ani nemůže překvapit.
Takže poslední kroky, zajistit řidičák…
Tak teď je mise splněna..
Ještě se nám párkrát ukáže, jak vozítko vyložil novinami, aby tam neměl písek, nebo jak ho celé vystříkal olejem…
Na poslední rozlučkové večeři dostáváme spoustu dárků. A je to překvapení. Na začátku jsme prosily maminku, zda by nám nesehnala sarongy s obrázky pavích per, že ji pošleme foto, až je někde uvidíme. Samozřejmě jsme na to zapomněly a maminka pro nás ty sarongy má, přidává mým vnučkám šatičky a ovoce….Loučí se s námi a pláče….a nezapomíná dodat, že bychom mohly sebou vzít její 7letou vnučku na dva měsíce k nám, aby se naučila česky ….
Tak lidsky se loučíme s každým a říkáme si, jak moc jim to asi změní život, no Sankovi určitě, dostal šanci, ostatní je na něm. Vracíme se domů. Jsme plné zážitků . Nebylo to jednoduché, stálo mě to víc sil, než jsem si myslela ale povedlo se. Společně jsme pomohli jedné rodině.
A velké díky Jarušce ! Bez jejího tlumočení a vhledů by bylo vše daleko složitější.
Děkuji vám, děkuji
S úctou
Eva Eywae
P.S, Po našem návratu domů Sanka poslal foto tuktuku , kde si ho za první vydělané peníze nechal polepit českou a srílanskou vlajkou….
 |