Dobrý večer paní Vrtalová,

byla jsem na Vaší přednášce „Posvátný pohřeb – a Láska zůstává“ v rámci ALLfest v Litoměřicích na konci května. Po přednášce, která byla v mnoha ohledech zajímavá, překvapující a duši pohlazující jsem se ještě zastavila u Vás „ v poradně“. Dostala jsem tak, prostřednictvím Vás, vzkaz od svého duchovního průvodce – jednalo se o to, že jsem v minulém životě pracovala s lidmi, zavírala jsem je v klecích a zkoumala jejich chování. Část mé duše tak zůstala v tomto životě a já dostala „úkol“, jak se vyrovnat s minulým životem a získat tak zbytek duše, aby mi, jak krásně říkáte, nechybělo „potřebné nářadí v brašně“. Úkol byl – udělat 15 klecí, do nich udělat z cukru 15 osob, vše vložit do klece na křečky a v řece pozorovat jak se cukr rozpouští.

Slíbila jsem Vám, že se ozvu, jak se mi podařilo vše splnit, tak se pokusím vypsat ze svých pocitů… V prvé řadě musím říct, že první co mne napadlo bylo – ještě že jedou rodiče za 14 dnů na týden pryč, budu mít v domě dostatek prostoru bez zbytečných otázek. Klec na křečky složitá nebyla, vypůjčila jsem si jí od sestry, tu jsem získala relativně snadno. Vytvoření 15ti klecí ale bylo daleko složitější, vyzkoušela jsem několik variant – z drátků, špejlí až po konečnou výrobu z papíru. I to bylo poměrně dost časově náročné ale hlavně emočně, u každé postavené klece se mi dělalo fyzicky špatně. Emoce jely na plné obrátky, navíc jsem měla pocit, že sdělením o mém minulém životě zapadla spousta věcí z mého současného života – klaustrofobie, absolutní nesnášenlivost lidí, kteří někomu ubližují a taky jsem se nemohla odtrhnout od filmů, kde někdo někoho týral… Po udělání klecí jsem se rozhodla osoby udělat z kostek cukru a namalovat jim obličeje a těla – rovněž silně emočně náročné. Ale protože převládl realistický mozek účetní, že musím vše mít předem připraveno… měla jsem klec na křečky, 15 klecí, 15 osob a šla si lehnout s tím, že druhý den až přijedu z práce půjdu k řece… Takovou noc která mne čekala jsem ale dlouho nezažila, takto jsem se v domě nebála snad od 10ti let… Měla jsem pocit, že mi někdo pořád ťuká na okno, vrzaly parkety, když jsem si zatáhla závěs v okně, tak jsem se v noci vzbudila a zjistila, že je zase roztažený aniž bych si vybavovala, že jsem ho roztáhla… Navíc jsem ráno měla horečku… Zkrátka jsem měla pocit, že někdo nebo něco nechce, abych svůj úkol dotáhla do konce… Během dne jsem bojovala pocením a spánkem s horečkou a do obýváku, kde byla klec jsem nebyla téměř schopná vstoupit… Večer jsem ale sebrala všechny síly a někdy před desátou večerní (noční), za silného lijáku jsem se přece jen vydala k řece… Lítost nad zmařenými životy z mého minulého života se dostavila jakmile jsem spustila prvně klec do řeky, nakonec odplavali i ty papírové klece a já když vylezla z řeky, tak jsem měla pocit, že ze mne spadl balvan o kterém jsem ani nevěděla, že mne tíží… Horečka odešla, jen ten nepříjemný pocit chladu z obýváku zůstal… Až po vypálení několika svíček a řádném vyvětrání jsem asi za 3 dny byla schopná v obýváku sedět a nemít zježené všechny chlupy na těle…

Minulý víkend jsem byla na hřbitově u hrobu mojí tety, která v naší širší rodině zemřela jako poslední a která mne občas ve snech navštěvuje a varuje. Chtěla jsem zjistit, zda ještě nějaký „cit“ na duchy z příbuzenstva mám. Nevím, zda to byla ona, ale měla jsem pocit, jako by mne tam někdo obejmul až mi vstoupily slzy do očí. Opět jsem měla pocit úlevy.

Tak to je celé, ještě to tak trochu stále vstřebávám, ale zároveň jsem otevřená všemu co příjde, mám pocit, jako bych stála na kopci za ranního rozbřezku a slunce mne povzbuzovalo k vykročení do nového dne.

Každopádně Vám moc děkuji, náhody neexistují a já věřím, že jsem na Vaší přednášku měla jít právě teď, abych se mohla posunout v životě dál.

Krásný zbytek dne
Radka