|
6.11.2012
Nejdříve se to stalo a pak přišel ten sen Byla noc z pátku na sobotu, dusila jsem se a hlídala dýchání. Říkala jsem si, až se hlen v krku z pravé strany se spojí s tím z levé strany, tak už se nenadechnu. Zvláštní pocit, avšak přežila jsem. V sobotu ráno jsem měla seminář rodinných konstelací. Ráno jsem chvíli mluvila a pak mi odešel hlas, leč našel se dobrovolník, který nahlas tlumočil to, co jsem šeptala. Nevěřila bych, jak moc se zvedne váš pocit důležitosti s tlumočníkem... Nicméně, seminář skončil a já se stále dusila. I nabídli mi přátelé, zda se přes techniku konstelací nechci podívat na to, co mě dusí. Byla jsem pro. V konstelaci jsem vybrala někoho za sebe a někoho, kdo zastupoval dušení. A začal se odvíjet nečekaný děj. Ten, který zastupoval dušení, se okamžitě vrhl k mému zástupci a začal ho škrtit. Ne náznakově jako se to většinou v konstelacích děje, ale skutečně. Dívala jsem se na situaci a najednou jsem věděla, že to dušení reprezentuje entitu bez vědomí, co dostala příkaz mně vyřadit. (Jako když dáte CD do magneťáku a on začne hrát). Přišlo mi i proč – prý jsem vypustila ovečku z jejich ohrádky a tohle bylo varování, abych to přestala dělat. Znamenalo to, že entitu (energetickou strukturu), na mě někdo poslal. I sama jsem vstoupila do konstelace a opravdu byla zvědavá, co se objeví. A objevilo. Najednou viděla žluto zelenou reptiloidní bytost a věděla, že je na mě naštvaná, nejen za tu ovečku, ale i za to, že jsem ji uviděla. V tu chvíli zmizela a zástupce za dušení náhle pozbyl své agresivní síly, svěsil ruce a stál tam jak vypnutý robot a já mohla dýchat. Překvapená z nové zkušenosti, vyčerpaná a tak trochu nechápající, co se to vlastně dělo. A v noci přišel sen, vysvětlení: Měla jsem v týdnu klientku, něco se povedlo, odcházela s úplně jinou energií. A to byl ten důvod. Ona byla ta „vypuštěná ovečka“. Co se tedy stalo, nebo co se spíše doteď s lidmi děje? (Každý z nás s jiskrou stvořitele v sobě, se svojí duší, leč pocházíme z jednoho – ze stvořitele, jsme jedno, pocházíme z jednoty. V bibli se píše, že všichni bratry jsou, ublížíme-li druhému, ublížíme sobě.) Zkusme si tedy představit, že jsme tady na zemi v tomto životě jako ve školce. A tak, jak to ve školce funguje, máme tu paní učitelku. A ta paní učitelka se nás snaží zabavit, abychom nezlobili a hlavně abychom si nevšímali dveří, kudy bychom mohli ze školky vyjít. Takže nás zásobuje hrami a hračkami. Ty si budeš hrát na špatné vztahy matky s dcerou. Ty budeš mít problémy se šéfem atd. Vlastně jsme my, ale i ten druhý v tom nevinně. Dostali jsme roli a hrajeme hru, ať chceme nebo ne. Někdy paní učitelce trvá chvíli nás zaujmout, někdy musí hodně vymýšlet. Cílem je, abychom nevylezli ze školky a nezjistili, že si můžeme vybírat, jestli chceme hrát hry nebo nechceme. Vždy když nějakou hru zvládneme, v tu chvíli si paní učitelka pospíší a přinese novou hru. Proč se toto vše děje? Protože je někdo nebo něco, kdo si tuto školku vytvořil a samozřejmě ji nebude provozovat pro naše modré oči. Něco mu ta školka musí přinášet. Poznání, co to je, bylo pro mě velmi překvapující. Pochopila jsem, že jsme ve školce pěstování jako nějaké mšice pro šťávu. Ano, tou šťávou, tou energií, kterou školka vyprodukuje, jsou naše emoce. Čím budou silnější (a je jedno zda v plusu či v minusu), tím víc vytvoříme energie, která je pro někoho či něco životně důležitá. No a já jsem zřejmě jedné jejich mšici (omluvte ten výraz), ukázala dveře ze školky (aniž bych to tušila) a ona se už nevrátila. Přišli o biologickou jednotku. Oni nechtějí, aby si lidé uvědomovali možnost vyjít ze dveří školky a podívat se na ni zvenku jako z balkonu, co se tam děje. Nechtějí, abychom pochopili, že jsou nám implantovány hry a druzí se v tom plácají s námi bez naší vůle. Nechtějí, abychom pochopili, že jedna odžitá těžká zkušenost nám k poznání stačí a nemusíme ji prožívat stále dokola… Že i karma může být zmanipulovaná či zavirovaná… Napadlo vás někdy: na koho se v současné době hodně zlobíme (třeba stav naší republiky) a koho doslova vykrmujeme svojí emoční energií? A že tím se spolupodílíme na současném stavu? Dokonce přišlo i řešení. Pokud se dokážu dostat do stavu nula, to znamená bez jakýchkoli, opakuji bez jakýchkoli emocí, a postavím se proti tomu člověku, se kterým zrovna hraju hru na vytváření emocí, a umím mu říct: MY DVA JSME JEDNO A JÁ UŽ TUTO HRU NEHRAJU“, lze ten společný program, tu hru vypnout. Pokud se vám podaří vystoupit ze školky a podívat se na to jak funguje, přestanete běhat jak křeček v kolotoči. Tato vize přišla v roce 2010 a v praxi jsem se přesvědčila, že opravdu funguje, ale že k vypnutí programu je potřeba určité uvědomění. Tehdy jsem věděla o školce – herně, ale ještě jsem si moc neuvědomovala, že ta naše herna je v našem baráku. A že máme k dispozici spoustu pokojů, o kterých ani netušíme, že nám patři…, ale leckteří už se možná rozpomínají… No, „moji vizi“ znalo spoustu lidí dávno, dávno přede mnou, jak jsem se později dozvěděla z knih, takže jsem jen na chvilku mohla navštívit jiný pokoj než hernu… a díky za to. A ke školce ještě poslední uvědomění. Pokud se někde něco děje, může vzniknout pachatel a oběť. Pachatel má svých 50 procent, protože to páchá, ale oběť má také svých 50 procent protože to umožňuje. Když budu chtít, aby pan šéfredaktor šel se mnou sbírat borůvky, a on nebude chtít, tak i když se postavím na hlavu, nedonutím ho. Vzpomeňte si, nulový stav a říci ne. Autor: Eva Eywae Vítková (dříve Vrtalová) |